Nedůvěra v leninismus ve věcech organizace

Trockismus znamená nedůvěru v leninismus, bolševismus ve věcech organizace. Jestliže bolševismus stojí na principu revoluční proletářské strany nového typu, strany disciplinované a monolitické, nepřátelské oportunistickým prvkům, pak trockismus značí soužití revolucionářů s oportunisty a je pro tvorbu skupin, frakcí a klik v rámci jedné strany. Kdokoli, kdo si plně uvědomuje historii pověstného Trockého Srpnového bloku, ve kterém šťastně a spokojeně spolupracovali martovisté[2] s otzovisty[3] a likvidátoři[4] s trockisty v boji proti bolševismu, nemůže si nepovšimnout tohoto likvidátorského rysu trockismu. Tak, v tomto klíčovém historickém období, zatímco leninismus považoval zničení Srpnového bloku za předpoklad pro rozvoj proletářské strany, trockismus pokládal likvidátory ze Srpnového bloku za základ pro budování „skutečné“ strany.

V průběhu tohoto celého období 1903 - 1917 Lenin znovu a znovu odsuzoval Trockého za jeho kariérismus, menševismus, smířlivectví a likvidátorství. Zde je několik příkladů a náhodně vybraných ukázek z desítek Leninových spisů nesoucích se ve stejném duchu:

V dopise Zinověvovi z 24. srpna 1909 Lenin píše: „Trockij se chová jako opovrženíhodný kariérista a frakcionář typu Rjazanova & comp. Buď rovnost v redakční radě, podřízenost ústřednímu výboru a nikdo nepřestoupí (na cestu) do Paříže s výjimkou Trockého (darebáka, co se chce „domluvit“ s celou lotrovnou sebrankou Pravdy na náš úkor!) -, nebo odklon od tohoto podvodníka a odhalení jeho bandy. Straně zaplatí slovní podporou a chová se hůř než kterýkoli jiný frakcionář.“ (Sebrané spisy, sv. 34, str. 400).

Když Lenin vedl boj na život a na smrt za očištění strany od likvidátorů a otzovistů, Trockij namyšlený rolí dohodce, usiloval o to nejhorší – smířit stranu s těmito dvěma buržoazními trendy. To způsobilo, že Lenin takto Trockého odsoudil:

„V úplně prvních slovech své rezoluce se Trockij z plna hrdla vyjádřil pro nejhorší druh smíru, ’dohodování’ v uvozovkách o sektářském a šosáckém smíru, který se zabývá „danými osobami“ a nikoli danou politickou linií, duchem dané ideologické a politické stranické práce.“

„Je to v tom, že obrovský rozdíl leží mezi skutečným stranictvím, které spočívá v očištění strany od likvidátorství a otzovismu, a Trockého „smířliveckým“ spolkem & comp., který ve skutečnosti PROKAZUJE SVÉ NEJVĚRNĚJŠÍ SLUŽBY LIKVIDÁTORŮM A OTZOVISTŮM, PROČEŽ JE TO ZLO, KTERÉ JE PRO STRANU O TO NEBEZPEČNĚJŠÍ, ČÍM JE MAZANĚJŠÍ A PROHNANĚJŠÍ. UMNĚ A RÉTORICKY SE PROFESIONÁLNĚ OBLÉKÁ DO PROSTRANICKÝCH DRESŮ A ZDATNĚ DEKLAMUJE ANTI-FRAKCIONÁŘSTVÍ“ (Notes of a Publicist, Collected Works, Vol. 16, June 1910, p 211; Poznámky publicisty, Sebrané spisy, svazek 16, červen 1910, s. 211 - zvýraznění přidáno).

V listopadu 1910 Lenin obviňuje Trockého z následujícího: „věší se za menševiky, schovává se za zvlášť hlučné fráze a předvádí před německými soudruhy liberální názory s marxistickým povlakem“. Lenin Trockému vytýká, že je „mistrem halasných, ale prázdných floskulí a klišé“, viní ho z „nedostatku porozumění a ignorance ekonomického obsahu ruské revoluce“ a tím i „zbavení se možnosti pochopit historický význam vnitrostranického boje v Rusku“. Lenin dále konstatuje:

„Boj mezi bolševismem a menševismem je bojem o otázku, zda podpořit liberály nebo svrhnout hegemonii liberálů nad rolnictvem. Proto přisuzovat (stejně jako to činí Trockij) naše rozštěpení vlivu inteligence a nezralosti proletariátu atd., je dětinsky naivní opakování liberálních pohádek.“

A dodává: „Trockij narušuje bolševismus, protože nebyl nikdy schopen zastávat nějaké jednoznačné názory na roli proletariátu v ruské buržoazní revoluci.“

Odporuje Trockého lžím a falzifikacím v německém sociálně demokratickém tisku a obviňuje Trockého, že následuje politiku „reklamy“ a „nestoudnosti znevažováním strany a sebe velebením se před Němci,“Lenin uzavírá:

„Proto, když Trockij německým soudruhům říká, že reprezentuje „stranickou tendenci“, jsem nucen prohlásit, že Trockij představuje pouze svou vlastní frakci a má určité množství důvěry výhradně mezi otzovisty a likvidátory“. (The Historical Meaning of the Inner-Party Struggle in Russia (Historický význam vnitrostranického boje v Rusku), Collected Works, Vol. 16 pp. 374-392).

Když Trockého Vídeňský klub zintenzivňuje svou činnost a přijímá v listopadu 1910 usnesení zajistit „Všeobecný stranický fond pro účely přípravy a svolání konference RSDDS,“ Lenin to charakterizuje jako „přímý krok k rozkolu, jasné porušení stranického programu a začátek dobrodružství, které pro Trockého dopadne špatně.“

 

Lenin pokračuje:

 

Je to dobrodružství v ideologickém smyslu. Trockij seskupuje všechny nepřátele marxismu, spojuje se s Potresovem a Maximovem, kteří si oškliví „Leninův – Plechanovův“ blok, jak mu rádi říkají. TROCKIJ SPOJUJE VŠECHNY TY, JIMŽ JE BLÍZKÉ IDEOLOGICKÉ TLENÍ A ZAHNÍVÁNÍ; VŠECHNY, JICHŽ SE NETÝKÁ OBRANA MARXISMU, všechny ignoranty, kteří nechápou důvody boje a kteří si nepřejí se učit, přemýšlet a objevovat ideologické kořeny odlišnosti názorů. V této době zmatku, nejasné situace, rozpadu, nerozhodnosti a váhání, je pro Trockého snadné se stát „hrdinou chvíle a shromáždit kolem sebe všechny podlé a nečestné elementy. Čím otevřeněji je tento pokus konán, tím velkolepější pak bude (jeho) porážka.“ (Zvýraznění doplněno).

 

Lenin končí tento dopis voláním, mimo jiné, po „boji proti štěpení taktiky a proti bezzásadovému avanturismu Trockého.“ (Letter to the Russian Collegium of the Central Committee of the RSDLP, Collected Works, Vol. 17, pp. 17-22 – December 1910). (Dopis Ruskému kolegiu Ústředního výboru RSDDS, Sebrané spisy, sv. 17, str. 17 - 22 - prosinec 1910).

V prosinci 1911 byl (Lenin) nemocný a unavený špinavou prací Trockého jako advokáta a diplomata likvidátorů a otzovistů. Lenin odhaloval Trockého frakcionářství, když psal:

„Je nemožné se s Trockým přít o podstatě problému, protože Trockij nezastává žádné názory na nic. Můžeme a měli bychom argumentovat proti zapřisáhlým likvidátorům a otzovistům, ale nemá žádný smysl se hádat s mužem, jehož cílem je skrýt chyby obou těchto směrů a v jehož případě jde o to, odhalit ho jako diplomata toho nejlehčího kalibru. (Trotsky's Diplomacy and a Certain Party Platform, Collected Works, Vol. 17 pp. 360-362). (Trockého diplomacie a jistá stranická platforma, Sebrané spisy, sv. 17. str. 360-362).

V červenci 1912 v dopise redakci Pravdy, bolševického legálního deníku, který v Petrohradě vyšel 5. května 1912, radí Lenin editorovi neodpovídat na Trockého „rušivé a pomlouvačné dopisy,“ a dodává:

"Trockého špinavá kampaň proti Pravdě je jednou velkou hromadou lží a pomluv ... Tento intrikán a likvidátor pokračuje ve lhaní vpravo i vlevo.“ (Collected Works, Vol. 35, pp. 40-41) (Sebraná spisy, sv. 35, str. 40-41).

O rozpadu Spnového bloku (březen 1914) Lenin píše:

„Trockij neměl nikdy a vůbec v ničem žádnou fyziognomii, žádnou tvářnost; jedinou věcí, kterou opravdu měl a uměl, byl jeho zvyk měnit strany, přeskakovat od liberálů k marxistům a zase nazpět, splácávat cáry hesel a bombasticky papouškovat fráze.“

A dále: „Vlastně v zákrytu za nabubřelými, prázdnými a obtížně srozumitelnými frázemi, které mátly třídně neuvědomělé dělníky, Trockij hájil likvidátory tím, že mlčením přešel otázku »podzemí« a pak tvrdil, že v Rusku stejně neexistuje žádná politika zaměstnanosti apod.“

„...Jednota znamená získat většinu dělníků v Rusku pro rozhodnutí, která jsou již dávno známa a jež odsuzují likvidátorství ...“

„Ale likvidátoři a Trockij,... kteří roztrhali vlastní Srpnový blok, jenž opovrhoval všemi rozhodnutími strany, stejně jako se distancovali od „podzemí“ a rovněž od organizovaných dělníků, jsou nejhorší renegáti a odštěpenci. Naštěstí už to dělníci zjistili a jejich povšechné třídní uvědomění zrodilo skutečnou jednotu proti likvidátorům a narušitelům jednoty.“ (Collected Works, Vol. 20 pp. 158-161) (Sebraná díla, sv. 20. str. 158 až 161).

 

Ve svém článku Narušení jednoty pod rouškou výkřiků za jednotu, který Lenin napsal v červnu 1914, pranýřuje Trockého za jeho frakcionářství a likvidátorství a odhaluje naprostou faleš jeho obvinění ze štěpení mrštěnou na bolševiky Trockým a likvidátory. Psaním ve svém údajně nefrakcionářském listu Borba (Boj) Trockij, který byl bolševiky obviněn z renegátství pouze z jediného důvodu, že právě bolševici odkryli a oponovali jeho likvidátorství, pokračoval uznáním toho, že „bolševická taktika roztržky vyhrává jedno sebevražedné vítězství za druhým.“ Toto tvrdě, Trockij dodává:

„Mnoho pokrokových dělníků se ve stavu naprostého politického zmatku často samo stalo aktivním agentem rozdělení.“

Zde je Leninova jasná odpověď na toto obvinění a „vysvětlení“:

„Netřeba dodávat, že toto vysvětlení je pro Trockého a likvidátory velmi lichotivé ... Trockij si velice liboval v ovzduší odborných pompézních a vznešeně znějících frází týkajících se vysvětlení historického fenoménu takovým způsobem, který by mu přidával na kráse a podkuřoval mu. A úplně ten samý Trockij, bijící se do prsou, horoval a hřímal proti provinciálnosti a frakcionářství, stejně jako snaze intelektuálů vnutit svou vůli dělníkům!“

„Když čtete věci jako tyto, nelze se nezeptat sám sebe: Zbláznil se, že slyší takové hlasy?“ (Collected Works, Vol. 20 pp. 327-347) (Sebraná díla, sv. 20. str. 327-347).

Lenin pokračuje: „Důvodem, proč se Trockij vyhýbá faktům a konkrétním odkazům je jednoduše to, že ty neúprosně vyvracejí všechny jeho zlobné výkřiky a pompézní fráze. Jeto velmi jednoduché udeřit do stolu a říci: „to je odporná sektářská fraška“. Nebo ještě přidat pichlavější a pompéznější hlášku, jakou je „emancipace od konzervativního frakcionářství.“

„Ale není to velmi laciné? Není tahle zbraň vypůjčená z arzenálu období, kdy Trockij pózoval ve vší své vznešenosti před středoškolským obecenstvem?“ (Tamtéž)

Lenin svůj článek uzavírá brilantním popisem Trockého váhání a kolísání mezi stranou a likvidátory, nazývá jej „Tušinem přeběhlíkem“, co se před stranou vynořuje s neuvěřitelně domýšlivými, nabubřenými a okázalými požadavky, absolutně odmítá brát v potaz jakékolirozhodnutí strany, strany, která v roce 1908 definovala a vymezila svůj postoj k likvidátorství i ke zkušenostem z dnešního hnutí v Rusku, jež skutečně přineslo jednotu na základě plného uznání výše uvedených rozhodnutí.“ (Tamtéž)

Tento brilantní popis vyšel v hlavní části této práce, a proto byl vyloučen z předmluvy.

Ve stejné době – na počátku roku 1914 - sepsal Trockij pro 2. číslo svého časopisu Borba (Boj), falešně přisuzovaného „polským marxistům“ - a to nejen Rose Luxemburgové - stanovisko, podle kterého je právo na národní sebeurčení „zcela bez politického obsahu a mělo by být odstraněno z programu.“ Z této lži vyvodil Lenin následující postřeh:

„Ochotný a úslužný Trockij je nebezpečnější než nepřítel! Trockij nemohl předložit žádný důkaz kromě „soukromých rozhovorů“ (tj. prostých drbů, klepů a pomluv, z nichž byl vždy živ). Povšechně označil „polské marxisty“ za zastánce každého článku Rosy Luxemburgové...“

Trockij se dosud nikdy pevně nedržel žádného názoru na žádnou důležitou otázku marxismu. Vždycky to zinscenoval tak, aby si našel svou cestu puklinami daných názorových rozdílů a poštíval jednu stranu proti druhé. V současné době je ve společnosti těch bundistů[5] a likvidátorů. A tito jemnostpánové netrvají na tom, aby se účastnili obřadů týkajících se strany.“ (The Right of Nations to Self-Determination, Collected Works, Vol. 20 p. 447-8) (Právo národů na sebeurčení , Sebrané spisy , sv. 20 ks. 447-8).

Ve svém dopise Henrietě Roland-Hoistové, datovaném 8. března 1916 se Lenin táže:

„Jaké jsou naše rozdíly s Trockým?“

Na tuto otázku dává následující odpověď:

„Stručně řečeno - je to kautskyánec , což znamená, že se vyslovuje pro jednotu s kautskyánci v Internacionále a s Čcheidzeho parlamentní skupinou v Rusku. Stojíme naprosto jednoznačně proti takovéto jednotě ...“ (Collected Works, Vol. 43, pp. 515-516) (Sebrané spisy, sv. 43, str. 515-516).

A Alexandře Kollontaiové 17. února 1917 Lenin píše:

„Co je ten Trockij za svini – levičácké fráze a blok s pravičáky proti Zimmerwaldské levici! Měl by být (vámi) obnažen, třeba v krátkém dopise Sotsial - Demokratu!“(Collected Works, Vol. 35, p. 285)(Sebrané dílo , sv. 35. , s. 285).

A konečně v tomto dopise Inesse Armandové ze dne19. února 1917 Lenin mimo jiné píše:

„K dispozici je také dopis od Kollontaiové, která se vrátila do Norska z Ameriky. N. Iv. a Pavlov...pomohli Trockému získat Novy Mir (noviny, pozn. překl.) říká Kollontaiová, ... ale... Trockij dorazil a tenhle mizera a lump se okamžitě spřáhl s pravým křídlem listu Novy Mir proti levým Zimmerwaldovcům!! To je celý on!! Trockij k vašim službám!! Vždy věrný sám sobě, pokřivený , švindlující, neodhadnutelně jednající , pózuje jako velký levičák ale pomáhá pravičákům... A to tak dlouho, jak jen může...“ (Collected Works, Vol. 35, p. 288) (Sebrané dílo , sv. 35, s. 288).

Ve světle uvedených jasných a nevyvratitelných historických důkazů můžeme bezpečně tvrdit, že Trockij byl během tohoto dlouhého období – mezi 1903 a 1917 – menševikem a likvidátorem, který vedl nejšpinavější frakční kampaň proti pokusům bolševiků vybudovat revoluční stranu proletariátu.

Ačkoli lidé znalí historie bolševické strany vědí až příliš dobře, že od roku 1903 do srpna 1917 byl Trockij menševik a likvidátor, Trockisté obvykle o těchto skutečnostech mlčí, nebo ještě hůře, snaží se ho v této věci omluvit. Je proto velmi osvěžující obnažovat některé horlivé trockisty, kteří odsuzují Trockého menševismus, centrismus, frakcionářství a jeho snahu o smířlivectví. Do této kategorie spadají trockisté Mezinárodní komunistické ligy (ICL ) z tzv. Čtvrté internacionály (pochopitelně oficiální Čtvrté Internacionály, protože každá z této miliardy sto tisíc organizací trockistů si nárokuje oficiální členství ve Čtvrté Internacionále a popisuje jakoukoli jinou trockistickou organizaci jako falešnou. Je to fenomén k popukání připomínající komedii Život Briana). ICL vydává teoretický časopis Spartacist. Příležitostí k jejich poctivému přiznání a odsouzení menševismu Trockého byla recenze (časopis Spartacist, č. 45 a 46) z pera jistého člena ICL Daniela Daugeta ke knize Biografie Trockého (autor knihy Pierre Broué), vydané v roce 1988, jež vyšla v listu Spartacist č. 45 a 46, zima 1990-1991, anglické vydání. Pierre Broué byl profesorem Institutu politických studií univerzity v Grenoble, který byl 40 let členem „údajné trockistické lambertistické tendence ve Francii“ (popis ICL, tj. Mezinárodní komunistické ligy, uveřejněný v recenzi), tj. Strany komunistické Internacionály (PCI).

Broué chválí Trockého za to, že je „na volné noze“ - chvála probouzí u ICL vyložené rozhořčení a hluboké pobouření. Protože ICL neztrácí sílu svých líbivých textů plných planoucího vzteku a hanění, ale ani svůj argumentační nápor, přetiskujeme zde téměř celý oddíl recenze týkající se Trockého frakcionářství a menševismu mezi lety 1903 a 1917:

Trockij „na volné noze“

„Brouého léčba Trockého politické činnosti mezi rázným rozdělením RSDDS na bolševiky a menševiky (1903) a Říjnovou revolucí je jádrem jeho výkladu. To protože v něm pojednává o diskusi v ruské sociální demokracii týkající se povahy, formování a struktury revoluční strany. Ta se musí, pokud má v rukou státní a politickou moc, v programových politických debatách vykovat. Po rozkolu mezi bolševiky a menševiky v roce 1903 se stal Trockij ve straně jakýmsi druhem chlapíka na volné noze.

„Broué za to Trockého chválí a vidí v tom příčinu Trockého vůdčí role v revoluci 1905 jako předsedy Petrohradského sovětu. Stejně tak pochvaluje Trockého brilantní propagandistické využití jeho procesu po porážce 1905:

„Ve skutečnosti , kvůli svým frakcionářským závazkům prakticky od shora dolů a z dostatečné vzdálenosti zažehnul konflikty mezi dvěma hlavními frakcemi, spokojený v tomto ohledu se svou jednotnou pozicí, jejíž vítězství mu připadalo pro budoucnost zajištěné, Trockij měl ruce zcela volné, aby mohl věnovat svou pozornost a aktivitu událostem, které se v Rusku odehrávaly...“ - Broué , s. 97.

„Když si toto někdo přečte, pak musí dojít k závěru, že Leninův frakční boj proti menševismu byl irelevantní – ne-li přímo kontraproduktivní – pokud jde o zasahování do vedení revolučního boje. Opravdu, Brouého vnímání Trockého role jako hlavního „smiřovatele“ bolševiků a menševiků je ukázkové.“

„Dříve, jak Broué poznamenává, byl Trockij, fanatický stoupenec centralizace a autority Ústředního Výboru a zvláště od chvíle, kdy byl deportován na Sibiř, byl v emigrantských kruzích viděn jako Leninova „prodloužená ruka“. Na kongresu 1903 začal Trockij vést programový boj proti Leninovi v otázce strany. Například se Trockij stavěl proti suverenitě stranického kongresu: „Kongres je registrem, regulátorem, ale ne tvůrcem“ (Zpráva sibiřské delegace, 1903). Ačkoli možné programové důsledky byly v té době zcela jasné, rozštěpení v roce 1903 stejně znamenalo zásadní skvrnu na Trockého stranické otázce ve věci jeho federalistické koncepce. Tato otázka se promítla i do Zprávy sibiřské delegace Trockého odmítnutím bolševické definice člena strany, jež vyžadovala „osobní účast v některém z orgánů strany.“ V praxi se Trockij stavěl ve prospěch menševické definice člena strany jako ten, který straně osobně vypomáhá, a přál si umožnit všem širokým „dělnickým organizacím“, které existovaly vedle stranických výborů v mnoha velkých ruských městech, jednat jménem strany, bez ohledu na jejich dodržování stanov nebo rozhodnutí stranických sjezdů.

„Ve stejné době, kdy se Broué nad nezávislostí Trockého tak rozplývá, se jen tak mimochodem zmiňuje o tom, že se Trockij mýlil v otázkách strany v průběhu celého tohoto období. Ale to, co říká, bledne ve srovnání s Trockého vlastním úsudkem:

„Hluboké rozdíly, které mě po celou řadu let dělily od bolševismu a v mnoha případech mě stavěly do ostré a nepřátelské opozice vůči němu, byly nejnázorněji vyjádřeny v mém vztahu k menševické frakci. Začal jsem s úplně špatným náhledem, že průběh revoluce a tlak proletářských mas nakonec přinutí jít obě frakce stejnou cestou. Proto jsem považoval rozkol za zbytečné narušení revolučních sil. Ale s ohledem na mou aktivní roli v rozštěpení s bolševiky - protože podle Leninova názoru šlo o tvrdé vymezení ideologické i organizační v zájmu zajištění revolučního charakteru proletářské strany (a celá následná historie plně potvrdila správnost této politiky) – mě mé váhání dovedlo přes mnohá úskalí a ostré serpentiny do nepřátelského střetu s bolševismem“. (Trockij, Naše rozdíly, listopad 1924).

„Tradiční »střed« a pravé křídlo sociální demokracie s radostí použily Trockého jméno i jeho novinářský lesk jako levého krytu pro své vlastní zájmy a taktéž jako zbraň proti Leninovi. Tak Broué uvádí, že „Trockij byl alespoň do 1912 zadobře s Kautským i s německým sociálnědemokratickým středem... Byl to v tomto období Kautský, který k velkému Leninovu hněvu ​​otiskoval Trockého články v novinách Die Neue Zeit a Vorwärts. Broué také detailně popisuje Trockého vřelé vztahy s vídeňskými austromarxisty a poznamenává, že se rychle stal „nespornou hlavou sociálně demokratické kolonie ve Vídni let 1909-1912“. Ignoruje fakt, že ve stejném období na něj nahlíží Rosa Luxemburgová s nedůvěrou a podezřením jako na „pochybné individuum“, především kvůli jeho vazbám na pravicové odpůrce Rosy v německé sociální demokracii.

„Brouého přístup k Trockému v těchto letech můžeme ilustrovat na jeho postoji k nechvalně proslulému Srpnovému bloku. Vídeňská Pravda vydávaná Trockým se pokoušela „usmířit“ frakce bolševiků a menševiků, - Broué souhlasně cituje pochvalu profesionálního antikomunisty Leonarda Schapira vídeňské „Pravdě“ za to, že není tak polemická jako bolševický tisk. Dohoda mezi frakcemi z roku 1910 poskytuje bolševickou finanční podporu vídeňské Pravdě s Kameněvem (který je blízký Leninovi a byl Trockého švagrem) odpovědným za správu bolševického fondu. Dohoda z roku 1910 stanovila, že menševici se zbaví svého pravého křídla a bolševici svého křídla levého. Zatímco bolševici dohodu respektovali, menševici nikoli. V následných polemikách stranil Trockij menševikům a zbavil se Kameněva. Trockého články zaměřené na bojovníky uvnitř Ruska, kterým byly cizí detaily sporu, odsoudily bolševiky jako „komplot kliky emigrantů“. Kautský nabízel své služby a publikoval Trockému několik článků, kde Trocký útočil na bolševiky, což vyvolalo rozhněvanou odpověď nejen Lenina, ale i Plechanova a Rosy Luxemburgové. Když se bolševický Pražský sjezd v roce 1912 prohlásil za reprezentanta strany jako celku, uspořádal Trockij sjednocenou kontra-konferenci ve Vídni v srpnu.

„V mysli Trockého měla být tato konference všeobecnou unifikací, re-unifikací a sjednocením strany. Ve skutečnosti její bolševické odmítnutí redukovalo počet účastníků na bloku proti nim, které pokřtil Srpnový blok. Fakticky se Trockého návrat na frakční arénu ukázal jako obzvláště nešťastný. Nezávisle na jeho záměrech a dokonce ani na jeho opatřeních, se pozice, jež vzal po Pražské konferenci i jeho role při formování Srpnového bloku, daly chápat jako generální koalice proti bolševikům a nepřímá podpora „likvidátorů“.- Broué, s. 139-140.

„Veškerý Brouého popis Trockého role v Srpnovém bloku je nesprávný nebo zavádějící. Jak vyplývá z Trockého pranýřování bolševiků jako „emigrantské kliky“, byl si dobře vědom, že to, co Broué tak delikátně pojmenovává „generální unifikací“, byl polemický kyj, s nímž útočil na Lenina. Trockij se jen „nejevil“ jako duše anti-bolševické koalice, jako nejlevicovější, nejrespektovanější síla mimo bolševiky. Trockého akce nebyly navzdory jeho vůli nepochopené, byly však přesným odrazem role, kterou hrál vůčihledně bolševikům po celé období od roku 1903 nejméně do roku 1915.“

Vypuknutí první světové války a zrada stran Druhé internacionály, kdy většina jejích vůdců podporovala „své“ vlastní vlády v krvavé mezi-imperialistické válce, přesunulo důvody sporu v rámci světového socialistického hnutí a donutilo ho k reorganizaci a přeskupení.“ Lenin a Trockij bojovali oba proti imperialistické válce a oba se zúčastnili protiválečných setkání socialistů ve švýcarském Zimmerwaldu v září 1915.“ (str. 33-34).

Ať už proslula letmo nebo ne, poslední věta se zrodila buď z nepoctivosti, nebo z prosté neznalosti - s největší pravděpodobností z prvně jmenovaného. Každému s elementárním ponětím o této záležitosti je jasné, že bolševické heslo „pracovat pro porážku vlastní vlády v zuřící imperialistické válce“ bylo Trockým, s jeho šovinistickým sloganem požadujícím „ani vítězství ani porážku“, odmítáno. Dále jsme výše poskytli citáty z Lenina o tom, že během tohoto období byl Trockij kautskyánec a bojoval proti zimmerwaldské levici vedené leninskými bolševiky. Ale to se nás nyní netýká. ICL pokračuje:

„Broué tvrdí, že po Zimmerwaldu existovaly, i přes „reálné neshody“ mezi Leninem a Trockým, odůvodněné vyhlídky k jejich postupnému sbližování. Oba muži byli ve skutečnosti rozděleni pouze [sic] rozštěpením v roce 1903, které měli za dávno zastaralé“. Čeho Broué nedbá, je ten fakt, že Lenin nikdy nezapudil rozkol v roce 1903 - místo toho jej zobecnil a plně z něj vyvodil teoretický postoj o nutnosti revolučních kádrů vytvořit předvoj, oddělený od reformistických a centristických tendencí. „Trockij konec konců nad Leninovou stranou v této otázce roku 1917 zvítězil.“

Je tu něco zastaralého a přežilého z nejtragičtějších aspektů francouzských politických tradic v Brouéo opakovaném prezentování Trockého jako prosté hvězdy na volné noze, příliš zaneprázdněné tím, že je „vůdcem lidu“ a poskytující brilantní projevy před a po revoluci, zatímco je »miláčkem strany« a má dostatek času se seznamovat s frakčními boji na chodbách paláců“. Trockij byl frakcionářem už před rokem 1917, ale na špatné straně. S ohledem na svůj program plný váhavosti však nikdy nebyl schopen vybudovat takový druh houževnaté frakce, která by mohla vyhrát vedení ve straně, natožpak vybudovat takový druh strany, aby tato mohla převzít státní moc“ (str. 34).

Dobře řečeno, pánové trockisté z ICL! Myslíme si, že jakýkoli komentář k uvedenému je zcela nadbytečný!

Nic z toho však nebránilo trockistům z ICL beze studu roztrubovat tezi, že Trockij byl po Leninově smrti nejvíce předurčen k tomu, „aby vedl kupředu autentický bolševický program proti uzurpátorovi Stalinovi.“ Vskutku velmi zvláštní logika odpovídající té, kterou Trockij – menševický likvidátor, jenž strávil dvě desetiletí v boji na život a na smrt proti každému aspektu leninismu– a jehož taktika lépe odpovídala provedení „autentického“ bolševického programu, než někoho jako Stalina, který strávil dvě a půl desetiletí věrnou podporou faktické realizaci bolševického programu. Zde je citát ICL:

„Ve svém obdivu k Trockého levým menševikům Broué také nikdy nepovažoval potenciální představitele, které mohl Trockij nabrat a udržet, za stálice bolševiků, jež by přešly na Leninovu stranu jako pevní straníci – muži z roku 1903 – a pomáhali by mu i v následném období ve straně, kdy bojoval za realizaci autentického bolševického programu proti dobyvateli Stalinovi.“ (tamtéž. s. 35).

 

Prasata mohou létat! Co nám výše uvedené objemné prohlášení ICL vlastně říká, kromě nesmyslné tautologie, že Trockij byl v období 1903-1917 horlivým stoupencem leninismu a mohl po Leninově smrti zajistit uskutečnění autentického bolševického programu?! Problém však zůstává, že nebyl během tohoto dlouhého období, ani v době následující horlivým stoupencem leninismu. Ten, který byl zarytým leninistou, totiž Josef Stalin, byl tedy zcela po právu vybrán bolševickou stranou, aby pokračoval ve vedení autentického bolševického programu proti jeho rádoby uchvatiteli, totiž Trockému.

Taková je metoda šílenství ICL. Připouštějí Trockého menševismus před rokem 1917 tak, aby se prezentovala důvěřivost dezinfikovaná verzí Trockého, který tvrdí, že náhle spatřil světlo světa a po roce 1917 se stal lepší bolševik než kdokoliv jiný.

„Faktem je,“ píše ICI, „že Broué ... souhlasí s Trockého smířlivectvím před rokem 1917 a mnohem více upřednostňuje Trockého jako antilenininistu před Trockým jako bolševikem.“ Na rozdíl od Brouého marné snahy vyzískat pro trockismus důvěryhodnost, by měla ICL raději vyjasnit přístup Trockého k menševismu před rokem 1917 stejně jako i jeho anti-leninismus. Pak by mohli o to horlivěji připnout na klopu Trockého odznak zarytého leninisty. Tento trik však na rozdíl od krátkého období během Října nefungoval. Tehdy totiž Trockij ukryl své anti-leninské nádobíčko v kredenci a nadále pokračoval ve svém anti-leninismu a anti-bolševismu. A to se zápalem hodným lepší kauzy. Není to jen případ Brouého, jak tvrdí ICI, že „nenápadně staví Lenina před namířenou zbraň“, aby získala ocenění „protileninské sovětské inteligence“ (tato slova byla napsána v zimě roku 1990 -91), ale také je skutečností, že trockisté z ICI, společně se všemi ostatními trockisty, se vynasnažili a doposud snaží nahradit leninismus trockismem, i když tak činí odsuzováním trockismu před rokem 1917. Žádné úskoky, žádné triky, žádné rafinované uhýbání ani žádný podvod však nemůže odvést pozornost od tohoto faktu – a to ani předstíráním, že chválí leninismus.

 

3. Nevíra v bolševické vedení

Trockij zastává postoj nedůvěry vůdcům bolševismu, diskredituje je a hanobí. Jak Stalin správně uvedl:

„Neznám jiný trend ve straně, který by se mohl s trockismem srovnávat ve věci diskreditace vůdců leninismu nebo ústředních orgánů strany." (Collected Works, Vol. 6, p. 366) (Sebrané spisy, sv. 6, s.366).

V již citovaném Trockého dopise Čcheidzemu, popsal Trockij Lenina jako „profesionálního těžitele všech druhů zpátečnictví v ruském dělnickém hnutí.“

 

Pokud se Trockij mohl takhle neotesaně vyjadřovat o leninismu, mohou pak ještě někoho překvapit Trockého urážky nejvěrnějšího Leninova žáka Stalina?!