Trockismus – shromaždiště kontrarevoluce
Stalin dále dospěl k závěru, že nebezpečím bylo to, „... že Trockismus měl vzhledem ke svému vnitřnímu obsahu velkou šanci stát se centrem a shromaždištěm neproletářských elementů, které usilovaly o oslabení a rozložení diktatury proletariátu," s ohledem na níž bylo „povinností strany pohřbít trockismus jako ideologický trend.“ (Ibid. p. 373)(Tamtéž, str. 373)
V pozdějších letech byl sám Trockij nucen přiznat, že „v důsledku tohoto předvoje (tj. trockistické opozice) táhl za ocas všechen druh neuspokojených, schopnostmi špatně vybavených a navíc zklamaných kariéristů,“ dodal však, že se opozici nepodařilo osvobodit se od „náhodných a nezvaných spolucestujících.“ Ba právě s postupným odhalováním obsahu stránek se naplno projevily neproletářské prvky jejich nesmiřitelného nepřátelství vůči diktatuře proletariátu, jejich snahy o rozpad diktatury proletariátu, o nějž především šlo trockistické opozici v SSSR i jejím zahraničním chlebodárcům, kteří pokračovali v podpoře Trockého i v cizině po jeho vyhnání ze Sovětského svazu. Jednalo se o naprosto stejný typ lidí, který se od té doby kolem trockismu motal, poháněný vrozenou nenávistí k marxismu-leninismu a k diktatuře proletariátu.
Dokonce i trockista Deutscher je nucen říci: „Vně strany se beztvará revoluční frustrace mísila s výrazně kontrarevolučními tendencemi. Jelikož si vládnoucí garnitura vybrala Trockého jako cíl útoku, automaticky vzbuzuje právě Trokij mnoho falešného soucitu těch, kteří ho až dosud nenáviděli. Tak se Trockij jevil v ulicích Moskvy (na jaře roku 1924), kde se tísnily davy idealistických komunistů, které mu společně s menševiky a esery aplaudovaly; stejně tak mu tleskala i nová NEPmanská buržoazie a zvláště všichni ti, kteří z různých důvodů opravdu doufali ve změnu (tj. v rozval diktatury proletariátu skrze oslabení a rozpad bolševické strany)“ (Isaac Deutscher, Stalin, Pelican, 1966, p. 279).
Na plenárním zasedání konaném 17. - 20. ledna 1925 charakterizoval ÚV RKS (b) trockismus jako odrůdu menševismu „a Trockého neutuchající útoky na bolševismus jako pokus nahradit leninismus trockismem. Toto zasedání rozhodlo o odstranění Trockého z funkce předsedy Revoluční vojenské rady SSSR a Trockij byl „důrazně upozorněn, že členství v bolševické straně vyžaduje skutečnou, nikoli slovní podřízenost stranické disciplíně a celkové a bezpodmínečné zřeknutí se jakýchkoli útoků na ideály leninismu“.
Vznik Nové opozice
Po zasedání a jeho jasném výroku proti Trockého rozkolnické činnosti, protileninské propagandě neslučitelné se členstvím ve straně, Trockij na chvíli ustoupil a čekal na svou šanci. Tato šance přišla, když Zinověv a Kameněv - dva staří bolševici – vylekáni a ovládnuti poraženectvím, odešli do opozice. Stalo se tak po XIV. stranické konferenci, která v dubnu 1925 potvrdila možnost vybudování socialismu v SSSR. Jako nenapravitelní defétisté a skeptici popírali Zinověv a Kameněv možnost budování socialismu v Sovětském svazu, čímž nalezli společnou řeč v pesimismu, skepsi a poraženectví zosobněných jmenovitě Trockým, autorem teorie „permanentní revoluce“, ztělesňující beznaděj.
Nová opozice (jak byla nazývána), vedená Zinověvem a Kameněv, spustila na XIV. sjezdu strany surové útoky proti leninské linii strany (týkající se možnosti budování socialismu) a v prosinci 1925 nahodila prut. Poté, co na tomto kongresu utrpěla drtivou porážku, Nová opozice vedená Zinověvem a Kameněvem (kteří až donedávna usilovali o odvolání Trockého z vedení a jež se Trockij snažil z téhož vedení strany podle pořadí eliminovat), otevřeně přijala trockismus. Tak se vynořil protistranický opoziční blok, ke kterému se hrnuly zbytky různých opozičních skupin, jež předtím stály proti straně. To vše bylo motivováno nenávistí a opozicí jak proti straně samotné, tak i proti posílení diktatury proletariátu a budování socialismu v SSSR.
Jak řekl Stalin, vůdci této opozice Trockij, Zinověv a Kameněv „si navzájem poskytli amnestii“ a jako příležitosti i záminky využili krachu britské generální stávky, kdy vinili předáky bolševické strany za to, že údajně neposkytli britským dělníkům vedení a poradenství. Vytvořili si platformu, jejímž duchovním otcem byl Trockij a jež byla představena na plénu Ústředního výboru 6. až 9. dubna 1926, v plném rozsahu pak na zasedání 14. až 23. července 1926. Za flagrantního a zřejmého porušení stranické disciplíny pořádala opozice demonstrace v továrnách a požadovala podrobnou diskusi o své platformě. Komunističtí dělníci opoziční vůdce vehementně odsoudili a donutili je z těchto setkání odejít. Tváří v tvář této ponižující porážce zatroubili opoziční vůdci na ústup a zaslali dne 16. října 1926 prohlášení, v němž přiznali své chyby, přičemž slíbili, že v budoucnu upustí od své frakční činnosti proti straně. Slovy Iana Greye:
„Zděšeni svou vlastní smělostí a bezohledností, šest vůdců - Trockij, Zinověv, Kameněv, Pjatakov, Sokolnikov a Evdakimov - přiznalo svou vinu ve veřejném prohlášení a přísahalo, že nebude v budoucnu pokračovat ve frakční činnosti. Rovněž odsoudili své vlastní levicové podporovatele v Kominterně a opoziční Dělnické skupiny“.(Ian Grey, Stalin - Muž historie, Abacus , 1982, str. 213-214).