Běhny z SWP[14] vítají zánik komunismu
Největší britská trockistická organizace Socialistická dělnická strana (SWP), která fandila každému kontrarevolučnímu hnutí ve východní Evropě počínaje CIA a Vatikánem podněcovaným maďarským povstáním až po na kapitalistickou restaurační polskou Solidarnosć a Občanské fórum v Československu, přivítala se zběsilou radostí zánik socialismu v SSSR. Její orgán, Socialist Worker, radostně prohlásil, že se „komunismus zhroutil. Teď bojujme za pravý socialismus.“ (31. srpna 1991) Pokračoval provoláváním slávy stržení soch Sverdlova, Dzeržinského a dalších „bývalých ikon komunistické strany“; dokonce měl za to, že je vhodné využít příležitosti a odvézt obrazy i sochy velkého Lenina a vyhlásit: „Komunismus se zhroutil. To je fakt, který by měl každý socialista oslavovat.“
SWP šla dokonce tak daleko, že obhajovala Jelcinovo vítězství s tím, že přivedlo „dělníky SSSR blíže k duchu socialistické revoluce z roku 1917, nikoli že jej od ní vzdálilo.“
Dobrá, co přinesla od doby pádu Berlínské zdi 9. listopadu 1989 tato „smrt komunismu“ a kam se doploužil tento boj za „skutečný socialismus“? Přesně tam, kam imperialismus toužil a pro co po desetiletí pracoval. Přesně tam, kam věděl každý inteligentní pozorovatel nesžíraný antikomunistickou nenávisti, že to musí být. Tržní síly byly vypuštěny na nešťastné národy východní Evropy a bývalého Sovětského svazu. Všude je rostoucí nezaměstnanost, pokles výroby, katastrofická míra inflace, státní spory, rostoucí rasismus, antisemitismus a fašismus, zvýšená kriminalita, obchod s drogami, prostituce, černý trh a hlad. Došlo k astronomickému nárůstu cen základních potřeb, jako jsou potraviny, bydlení, elektřina a oblečení. Jinými slovy z řemene byly puštěny všechny svobody, které jsou spojeny s volným tržním hospodářstvím a trockistickou „politickou revolucí“ proti „stalinistické byrokracii.“
Například v bývalé Německé demokratické republice mezi začátkem roku 1990 a koncem roku 1991 klesla ekonomika o 20% a celá průmyslová odvětví byla zavřena. V první polovině roku 1990 průmyslová výroba klesla o ohromných 40% a ve druhé polovině téhož roku o dalších 40%! Na jaře roku 1991 třetina východních Němců buď zaměstnání ztratila, nebo jim byla zkrácena pracovní doba. Z 270.000 v červenci 1990 nezaměstnanost vyskočila na 1 milion do konce roku 1991 a 1,5 milionu v roce 1992.
V Polsku 2 miliony dělníků představujících 15% pracovní síly zůstalo nezaměstnaných a, zatímco reálné mzdy poklesly o 30%, cena nafty stoupla o 40%.
Stejný obraz je v Maďarsku a Československu, kde průmyslová výroba klesla o pětinu.
V SSSR, který měl před rokem 1985 gigantickou ekonomiku, se od té doby snížila průmyslová výroba o 40%, míra inflace dosáhla neuvěřitelných 2.500%, měna je v troskách, rubl, který míval hodnotu vyšší než americký dolarmá dnes směnný kurz ve výši 800 rublů za dolar (březen 1993).
Stejní šmejdi z SWP, kteří s takovým odporným potěšením přivítali „smrt komunismu“ jako začátku boje za „opravdový socialismus“, o dva roky později oplakávali po způsobu nevinných panen skutečnost, že změny pracující bolí. Noviny Socialist Worker ze dne 9. listopadu 1991 říkají:
„Bohatství a svobodná demokracie. Ty média prohlašovala za budoucnost východního Německa po pádu Berlínské zdi dne 9. listopadu 1989.“
„V následujících týdnech svrhli své stalinské vládce Čechoslováci, Bulhaři a Rumuni. Poláci a Maďaři zvýšili tlak na reformu.“
„Dva roky jsou ti samí politici, komentátoři, experti a odborníci ticho. Ani jediná z jejich předpovědí se nestala skutečností a ani jedna z nich nejeví vyhlídky se naplňovat.“
„... tržní hospodářství nevedlo k prosperitě, jen prohloubilo bídu a utrpení.“
Naproti tomu se všechny předpovědi buržoazních politiků a médií staly skutečností. Kapitalismus je obnoven, a tento proces, jak bylo každému známo (včetně pitomých trockistů, jejichž „antibyrokratická politická revoluce“ proti „stalinismu“ a „řízené ekonomice“ zbavená všeho „levičáckého“ tlachání a plácání přešla do kapitalistické restaurace), se může uskutečnit pouze uprostřed bídy a zkázy dělnických mas a nezvyklého obohacení malého počtu lidí. Pohyb zahrnující destrukci centrálního plánování a zavedení soukromého vlastnictví se nemůže projevit jinak, než otřesy, nárazy a dislokací, které zraňují dělnickou třídu bývalých socialistických států.
Jsou to vskutku guruové SWP, kteří mají-li alespoň trochu studu v těle a zbyl-li v nich aspoň gram socialismu, by měli být klidní přinejmenším proto, že jsou to jejich miláčci: Lech Walesa a jeho Solidarita v Polsku, Václav Havel a jeho Občanské fórum v Československu, Boris Jelcin v Rusku, atd., všichni vůdci trockistické „antibyrokratické revoluce“, kteří konferují zázraky „demokracie" a „volného trhu“. Místo moudrého mlčení Socialist Worker shrnuje výsledky zavedení tržního hospodářství v zemích východní Evropy a trochu si postěžuje:
„Ani toto, ani bída, k níž dochází ve východním Německu a Polsku nezastaví ruského prezidenta Borise Jelcina, aby nenavrhl program rychlé a rozsáhlé privatizace i rychlého odstranění dotací potravin a nájmů.“
Ale zdá se, že zatím nejsou spokojeni s výsledky, protože věří, že nově zřízené buržoazní režimy nebyly dostatečně důkladné při zničení všech stop, nástrojů a institucí spojených s předchozími režimy v bývalých socialistických státech:
„A neuplyne ani týden bez odhalení prokazujících ohavné skutky nenáviděné Stasi, Securitate, maďarské AVO a všech ostatních, které kdysi prosadily stalinistické režimy, ale dodnes jsou stále kolem!“
Výše uvedená věta, na rozdíl od vyjevení jejich nenávisti, je nejvíce vyhrazena pro socialistické režimy, je také chytrým pokusem oklamat jednoduché Šimony, jimiž všude bobtnají trockistické organizace a kteří mají slabost pro fráze vtělené do víry, že bývalé režimy ve východní Evropě byly stalinistické, tj. leninistické. V předmluvě své knihy Perestrojka, naprostý kolaps revizionizmu[15], kde odkazuji v této souvislosti na trockisty, revizionisty a sociální demokraty, jsem řekl:
„Toto hnusné panstvo - zejména kontrarevoluční trockisté – chroptělo v deliriu škodolibou radostí nad údajným zhroucením stalinismu ve východní Evropě a SSSR. Právě naopak. Co se zhroutilo, byl revizionismus, a jeho nevyhnutelná degenerace do běžného kapitalismu. Co je nazýváno těmito ohavnými stvořeními „stalinismus“ je pouze leninismus v praxi. Když byl leninismus praktikován v SSSR, jak tomu nepochybně bylo v průběhu tří desetiletí Stalinova vedení KSSS, dosáhl epochálních výdobytků na všech frontách - ekonomické, sociální, kulturní, diplomatické a vojenské - což je přesně ten důvod, proč se právě velké jméno Stalina stalo terčem tolika urážek ze strany buržoazie a jí najatých šmoků. Takže to, co se zhroutilo, je revizionismus ve snaze vnést zmatek do řad proletariátu lstivými a přesto nemyslícími a hrubými trockisty používajícími slovo „stalinismus“ jako nadávku, namísto politické charakterizace. To když ho vztahovali na vyložené revizionisty bavící se morbidními hrátkami na účet Stalina. (str. viii-ix)
Na konci, když je vše řečeno a vykonáno, byl Socialistist Worker plně uspokojen nad výsledky kontrarevoluce ve východní Evropě a končí následujícím samolibým, domýšlivým a sprostým závěrem:
„Co Socialist Worker řekl v listopadu 1989, platí dodnes: ’to, co je opravdu úžasné na nových hnutích ve východní Evropě je fakt, že zvyšují možnost společnosti být lepší, svobodnější a demokratičtější než ta, jež je v současné době na východě nebo na západě. ’“
Jinými slovy, jaká úžasná věc by to měla být, aby nahradila bývalé socialistické režimy buržoazními a ekonomikou volného trhu, jejíchž důsledků pan Alan Gibson, autor tohoto článku v Socialist Workeru, tak dementně a tak sebezničujícím způsobem lituje!
Táž SWP, která v srpnu 1991 musela s velkým kontrarevolučním zápalem prohlásit, že Jelcinovo vítězství přivede „dělníky SSSR blíže k duchu socialistické revoluce z roku 1917“, nyní prohlašuje skrze sloupky opovrženíhodného John Molyneuxe, že „je to právě zuřivá povaha volnotržní Jelcinovy reformy proti dělnické třídě, která za něj aspiruje na diktátorské pravomoci, aby je zavedla jako svůj program. V důsledku toho by nyní neměl žádný socialista podporovat Jelcina“ (Socialist Worker, 10 April 1993, Russia: should we take sides?) (Socialist Worker, 10. dubna 1993, Rusko: máme zaujmout místa?).
Taková je logika kontrarevoluční šlechty z SWP: podporovat Jelcinovu kontrarevoluci v srpnu 1991 pod záminkou, že jeho vítězství přivede proletariát SSSR „blíže k duchu socialistické revoluce z roku 1917“ a odporovat Jelcinovi v dubnu 1993 kvůli jeho pokusu zrealizovat vyhlášený program vyložené kontrarevoluce, ke kterému SWP výmluvně dorostla!!
Nic nemohlo lépe vyjevit odpornou sociálně-demokratickou tvář SWP, než skutečnost, že její Socialist Worker, který se cítil povznesený nad smrtí komunismu, upadl do hluboké „deprese“ a „povolební demoralizace“ v návaznosti na čtvrtý po sobě jdoucí volební debakl Labouristické strany. A Socialist Worker zabečel: „Výsledek voleb byl katastrofou pro každého, kdo chce lepší společnost.“
Hrubiánství SWP při obraně kapitalismu a jeho představitelů se projevilo, když donutila dokonce i Spartakisty z ICL (další kontrarevoluční trockistická organizace) učinit následující opravné pozorování:
„Organizace (tj. SWP, pozn. Harpal Brar), která nalezla důvod, proč by měl každý socialista jásat nad vítězstvím kontrarevolučních sil Jelcina, jež přinesly chudobu, masovou nezaměstnanost a bídu občanům bývalého Sovětského svazu, si našla důvod, aby „socialisticky“zaštkala a zavzlykala nad porážkou Neila Kinnocka a jeho stávkokazeckým naháněním Labouristických zrádců do práce, má zcela zjevně dost zkroucenou korouhvičku ... "(Workers Hammer, červenec / srpen 1993).
A dále ve stejném článku ICL pokračuje: „Kapitalistická kontrarevoluce ve východní Evropě a Sovětském svazu znamenala nevýslovnou bídu pro pracující masy těchto zemí - chudobu, bezdomovectví a hladovění - způsobila krvavé bratrovražedné boje a nacionalistická běsnění.
Evropa - východ a západ - čelí masivní nezaměstnanosti, zlověstnému vzestupu antisemitismu, rasistickému a fašistickému teroru, útokům na ženská práva... Nyní když sjednocující leitmotiv antisovětismu již netlumí jejich soupeření, snaží se imperialistické vládnoucí třídy utáhnout šrouby vykořisťování proletariátu „doma“. Současně se snaží prodat dělnické třídě a utlačovaným lež, že „komunismus je mrtvý“, že jakýkoliv pokus svrhnout tento systém vykořisťování a útlaku je předem odsouzen, že je marný a navíc kriminální.
„SWP se prezentuje jako bojová alternativa. Kdyby na tomto světě existovala nějaká spravedlnost, pak by se museli tito odpadlíci z Třetího tábora[16] stydět a neukazovat se na veřejnosti! Od Polska přes východní Německo až po Moskvu patřili mezi přední propagátory sil kontrarevoluce, devastující a pustošící dnes východní Evropu i bývalý Sovětský svaz. Zatímco většina ze zbytku levice vyla spolu s imperialistickými vlky v prosazování jakýchkoli antisovětských „hnutí“, SWP nejenže podporovala jisté nejtemnější reakční síly, ale nabízela se jim jako model k boji proti stalinistickému „totalitarismu“.
„Tak například po odchodu Sovětů z Afghánistánu Cliffovci[17] zvěstovali novou éru CIA financovaným islámským reakcionářům, kteří nyní v této zemi utápějí jakýkoli sebemenší sociální pokrok v krvi. Socialist Worker (4. února 1989) nadchl fakt, že „vítězství mudžahedínů dodá odvahu oponentům ruské vlády všude v SSSR i východní Evropě“! Běží-li o práva, měla by nyní být SWP potěšena, že právě takoví „odpůrci ruské vlády“, tj. brutální nacionalističtí reakcionáři, fašističtí teroristé, klerici nenávidějící ženy, rozpoutali kapitalistickou kontrarevoluci.“ (Tamtéž)
SWP může být organizována samostatně, ale pokud jde o její programovou, politickou a ideologickou fyziognomii, ta je k nerozeznání od sociálně demokratické Labouristické strany – jako ostatně všechny trockistické organizace, které působí všude jako antikomunistické militantní křídlo sociální demokracie.
Pokrytectví předstíraného protilabouristického postoje SWP obnažuje další trockista Sean Matgamna.
Články v listu Socialist Organiser ze dne 19. listopadu 1992 – jak by mohla vybudovat SWP uvnitř Labour Party „levici“ se týkají toho, jak strhnout masku falešného antilabourismu z odporné tváře SWP:
„Ve všeobecných volbách roku 1979 SWP, zatímco se prohlásila za „socialistickou alternativu“ k Labouristické straně, odmítla postavit vlastní kandidáty a podpořila Laboristickou stranu! Padlo to na Foota,[18] aby v hojně citovaném rozhovoru pro londýnský Evening Standard vyjádřil dualismus SWP, tedy přístup, který ponechal v celé své nehoráznosti politické hnutí Labouristů pravicovému křídlu. V rozhovoru uvedl: „V příštích třech týdnech budu rozhodným podporovatelem Labouristů. Jsem velmi zneklidněný tím, že by se měla vrátit konzervativní vláda, a budu chodit po mítincích a agitovat za to, aby všichni volili Labouristy“ (9. dubna 1979).“
Pan Matgamna uzavírá: „Ve své roli SWPského velvyslance buržoazie a médií Foot často vyhrkne pravdu o politice SWP bez obvyklého „socialistického“ mlžení a omílání frází, synovec vůdce labouristů Michaela Foota (1980-83) Paul je tak užitečným chlapíkem ve svém okolí.“