Pár slov o této knize

A konečně několik slov, pokud jde o materiál, který tvoří tuto knihu. Části I až IV jsou založeny na sérii přednášek, které jsem přednesl v Londýně na pozvání Svazu komunistických dělníků (ACW), antirevizionistické skupiny, která, byť málo početná, hrála velmi důležitou roli v obraně základů marxismu-leninismu proti útokům trockistů a revizionistů a jim podobných. Původně byly tyto stránky distribuovány v sérii čtyř samostatných brožur pod názvem Některé otázky týkající se boje kontrarevolučního trockismu proti revolučnímu leninismu. Listy zabývající se Španělskou občanskou válkou (část V) nebyly vytvořeny v té době. Od té doby na základě některých poznámek, které jsem měl k dispozici k dalšímu výzkumu na jeho části, má soudružka a kamarádka Ella napsala tuto část a předložila ji jako list k jednání Stalin Society dne 24. března 1991. Části zabývající se otázkou kolektivizace a třídního boje v podmínkách diktatury proletariátu byly obě napsány formou předmluvy ke sbírkám Stalinových spisů pojednávajících o těchto dvou důležitých otázkách. Ty se také objevily jako samostatné brožury, jedna o kolektivizaci v roce 1975 a druhá o třídním boji v roce 1973. Tento poslední pamflet, část zabývající se Německo-sovětským paktem o neútočení, byl dosti rozšířen o doložení důkazů, které nebyly v pamfletu původním. Nyní, když ve věci tohoto Paktu došlo k obnovené kritice, rozhodl jsem se zařadit tento materiál. Také jsem aktualizoval text a vzal v úvahu díla, která byla zveřejněna dle materiálu původně zhotoveného, na nějž jsem byl již dříve upozorněn. S kontextem a daty uvedených publikací bude mít čtenář jen drobnou potíž, aby nový materiál zaznamenal.

Tyto poslední dvě publikace byly vynuceny přívalem útoků na marxisticko-leninskou politiku KSSS (b) za vedení Stalina (1924-1953) jednotlivci a organizacemi, jež se nazývají anti-revizionistické, a tudíž z definice stojí proti revizionismu i trockismu. To, do čeho byli tito lidé vrhnuti v praxi, bylo ale něco neskutečně zmateného a neuvěřitelně zpátečnického – v mnoha případech jen odvaru z Trockého tezí a výroků. Britské anti-revizionistické hnutí těch dní opravdu skončilo u značného množství „naprostých nesmyslů“, abych použil Engelsův výraz, vyprodukovalo několik osobností, které proklamovaly nádech znalostí o vědě marxismu-leninismu, o níž se však fakticky nenaučili nikdy ani slovo.

V roce 1870, v předmluvě k jeho Anti-Duhringu, si Engels hořce stěžoval na „infantilní nemoc“, která následně postihla velkou část německé inteligence, včetně části socialistické inteligence, podle níž je „svoboda vědy brána tak, že lidé píší na jakékoli téma, které nebylo studováno a předkládají je jako zpracované přísně vědeckou metodou.“

Tato „infantilní nemoc“ rozbujela uprostřed roje anti-revizionistického hnutí 70-tých let a jeho spolucestujících, což způsobilo velký zmatek. Opět platí, že jsem na žádost ACW upravil dvě sbírky Stalinových spisů. Týkaly se témat uvedených výše a učinil jsem tak proto, abych zkrátil jednotlivé texty s dlouhou předmluvou, přičemž účelem bylo vyvrácení úžasných nesmyslů a frází našich soupeřů. Ti však mají málo znalostí o marxleninské vědě, za to ale nemalé množství domýšlivosti a nevědomosti a chtěli by rozdávat ve jménu marxismu velmi zmatené a zpátečnické hlouposti. Od tohoto reakčního nesmyslu dospěli ke kruhům přinejmenším formálně anti-revizionistickým, které to musely řešit.

Po uplynutí dlouhé doby, byl obsah této knihy publikován v podobě šesti samostatných brožur. Některé z osob vyjadřujících se proti buď zemřely či jsou v důchodu, nebo prostě a moudře přešly do marginálních buržoazních „těch pravých“ skupin, které pro sebe vybudovaly. Stejně tak některé z organizací buď šly do dobrovolné likvidace, nebo se vytratily v politickém zapomnění. Přestože jednou nebo vícekrát změnily své názvy, jsou již rozpoznatelné všechny (což platí právě u trockistických organizací). Na ničem z toho nezáleží ani v nejmenším. Co je opravdu důležité, jsou věci a otázky, které vznikly poté a měly všechny znaky toho, aby se nyní nebo v budoucnu staly předmětem vášnivé hádky a polemik. V tomto případě vše, co potřebujeme udělat, je odstranit jméno osoby nebo organizace, důrazně argumentovat proti těm, kteří by mohli trvat na uvedení nesmyslů toho typu, který byl předložen lidmi, s nimiž jsem polemizoval před dvěma desítkami let. Navíc mnozí z těch, se kterými jsem se přel, jsou dnes bezvýznamní a nebyli zřejmě nikterak významní ani v té době. Ale podobné nesmysly přišly ze čtvrtí daleko více významných, jejichž slovo v sobě nese váhu, vliv a autoritu. Taková je moje naděje, že má polemika proti mým soupeřům bude s patřičným účinkem čelit stejně zhoubným nesmyslům z jejich bojových stanovišť.

Původně, když byl obsah této knihy distribuován jako samostatné brožury, každá brožura byla opatřena úvodem, tak, aby si každý mohl přečíst sám o sobě, pokud si to přeje. Tato forma je zachována i v knize nyní předkládané. Záměrně jsem poskytl poměrně dlouhou předmluvu v tomto pořadí: zaprvé, abych text dotvořil až k určenému datu, včetně stručného odkazu k pádu socialismu v SSSR a východní Evropě jako vyvrcholení dlouhého procesu revizionistické teorie a praxe v oblasti politiky, politické ekonomie, třídního boje a filozofie – kurzem nastoupeným triumfem Chruščovského moderního revizionismu na XX. stranickém sjezdu KSSS v roce 1956; Za druhé, abych zajistil více důkazů o dokonale kontrarevolučním charakteru trockismu odkazem na reakci současných vedoucích trockistickými organizací a jednotlivců na obnovu kapitalismu ve východní Evropě; a konečně abych dal všem otázkám v této knize stupeň soudržnosti, který měly v původně samostatně vydaných brožurách. Bylo rovněž rozhodnuto, aby tři dodatky - jeden známý jako Leninova závěť, druhý o vztazích mezi Trockým a imperialistickým tiskem a poslední o vraždě Trockého jedním z jeho vlastních následovníků. Ty samy vše vysvětlují a není zde třeba o nich nic říkat.

S těmito slovy tuto předmluvu uzavírám s vyjádřením naděje, že bude užitečným příspěvkem bez ohledu na to, jak malým, v boji proti trockismu a revizionismu, a na obranu věčně pravdivých výroků marxismu-leninismu. Nečiním si naprosto žádný nárok na jakoukoli originalitu v psaní této knihy. Co v ní musím říci, bude starší generaci marxistů-leninistů všeobecně známo. Ale k naší hanbě se poznání o tom, co by měly být obecně známé pravdy, dostává mladší generaci stále méně a méně. Setkáváme se s mladými soudruhy, kteří se chtějí připojit k hnutí a pomáhají s naší prací. Co s těmito soudruhy uděláme? Odpovídám na tuto otázku následujícími slovy Stalina: „Myslím, že systematické zdůrazňování a vytrvalé a trpělivé vysvětlování tzv. »obecně známých« pravd je jedním z nejlepších způsobů vzdělávání těchto soudruhů v marxismu«. (Stalin, Economic Problems of Socialism in the USSR, FLPH Peking, p. 9; Stalin, Ekonomické problémy socialismu v SSSR, FLPH Peking, s. 9).

Pokud se mi v této knize podařilo správně a systematicky zdůraznit alespoň některé z tzv. „obecně známých“ pravd, jsem se svou účastí na tomto podniku navýsost spokojen.

Z anglického originálu Harpal Brar, Trotskyism or Leninism přeložil, doplnil a poznámkami opatřil Lukáš Sluka

[1] Lev Davidovič Bronstein – Trockij

[2] Julius Martov (1873 -1923) byl ruský politik, který se na počátku dvacátého století stal vůdcem menševiků. Martov byl původně Leninův blízký kolega a společně založili v roce 1895 Ligu boje za emancipaci dělnické třídy. Následkem toho byli oba deportováni na Sibiř. Martov byl donucen opustit Rusko a s dalšími radikálními politickými osobnostmi žil v exilu, kde se připojil k Ruské sociálně demokratické dělnické straně (RSDDS) a v roce 1900 založil spolu s Leninem stranický časopis Iskra.
Martov se stal jedním z významných vůdců menševiků spolu s Plechanovem , Danem a Ceretělim.

[3] Otzovisté – oportunistická skupina zformovaná v RSDDS v roce 1908. Vedl ji Bogdanov. Zpoza clony revoluční mnohomluvnosti požadovali otzovisté odvolání sociálně demokratických poslanců z třetí Dumy (carský parlament), jakož i zastavení činnosti strany v legálních a pololegálních organizacích a trvali na tom, aby se kvůli běsnění reakce strana omezila na ilegální práci. Izolovali by stranu od mas a přeměnili ji na sektářskou organizaci neschopnou shromáždit síly k další revoluční vlně. Lenin ukázal, že názory otzovistů jsou nekonzistentní, bezcharakterní a marxismu nepřátelské. Na konferenci rozšířené redakční rady bolševických novin Proletarij v červnu 1909 bylo přijato usnesení v tom smyslu, že "jako zřejmý, jasný a čitelný trend RSDDS nemá bolševismus nic společného ani s otzovismem ani s ultimatumismem" (odrůda otzovismu). Vůdce otzovistů A. Bogdanov byl vyloučen z bolševické strany.

[4] Likvidátoři – zástupci oportunistického proudu v RSDDS v období reakce v letech 1907 až 1912. Menševici byli naprosto demoralizováni porážkou revoluce v roce 1905-07. Chtěli rozpuštění ilegálních stranických organizací a ukončení podzemní revoluční aktivity. Jejich cílem bylo zlikvidovat revoluční stranu dělnické třídy a vytvořit otevřeně reformní stranu. Likvidátoři nabádali dělnickou třídu, aby byla zadobře s buržoazií a smířila se s reakčním režimem v Rusku. Likvidátoři byli vedeni Martovem, Axelrodem, Danem, Martynovem a dalšími vůdci menševiků. Trockij ve skutečnosti stranil likvidátorům. Na šesté konferenci RSDDS v Praze (leden 1912) byli likvidátoři vyloučeni ze strany.

[5] Bund: Bundismus je židovské socialistické a sekulární hnutí, které vzniklo z Všeobecného židovského svazu práce (Bund), jenž byl založen v carském Rusku v roce 1897. Bundismus byl důležitou součástí sociálně demokratického hnutí v Ruské říši až do ruské revoluce v roce 1917. Bundisté původně vystoupili proti Říjnové revoluci, ale nakonec ji podpořili kvůli protižidovským pogromům, jimž čelili od Bílé armády během ruské občanské války .

[6] AUCCTU: Všesvazová ústřední rada odborů.

[7] Mezi těmito legendami byl nejvíce zahrnut také velmi rozšířený příběh, podle něhož byl Trockij „jediným“ resp. „hlavním“ organizátorem vítězství na frontách občanské války. Musím soudruzi v zájmu pravdy prohlásit, že tato verze je zcela mimo soulad se skutečností. Jsem dalek popírání faktu, že Trockij hrál důležitou roli v občanské válce. Ale musím důrazně prohlásit, že vysoká čest být organizátorem našich vítězství nenáleží osobám, ale velkému kolektivnímu orgánu pokrokových pracovníků v naší zemi, tj. Ruské komunistické straně. Snad nebude od věci uvést několik příkladů. Víte, že Kolčak a Děnikin byli považováni za hlavní nepřátele sovětské republiky. A víte, že naše země mohla volně dýchat až poté, co byli tito nepřátelé poraženi. A tak historie ukazuje, že oba tito nepřátelé, tj. Kolčak a Děnikin, byli rozdrceni našimi vojsky NAVZDORY plánům Trockého.

Posuďte sami:

KOLČAK – léto roku 1919. Naše vojska postupují proti Kolčakovi a operují v blízkosti Ufy. Koná se zasedání Ústředního výboru. Trockij navrhuje, aby byl postup zastaven podél linie řeky Bělaja (u Ufy) a Ural ponechán v rukou Kolčaka. Část vojáků měla být z Východního frontu stažena a převelena do frontu Jižního. Probíhá žhavá debata. Ústřední výbor nesouhlasí s Trockým a je toho názoru, že Ural se svými továrnami a železniční sítí nesmí zůstat v rukou Kolčaka. Kolčak by se tam mohl napříště snadno zotavit, aby pak shromáždil velkou sílu a dostal se na Volhu znovu. Proto nejprve musí být Kolčak hnán přes Ural do sibiřských stepí a teprve poté, co se tak stane, mají být síly převedeny na jih. Ústřední výbor odmítl Trockého plán. Trockij podává rezignaci. Ústřední výbor ji odmítá přijmout. Vrchní velitel Vatsetis, jenž podporoval Trockého plán, rezignoval. Na jeho místo nastoupil nový vrchní velitel, Kameněv. Od tohoto okamžiku se Trockij přestává přímo účastit v záležitostech Východní fronty.

DĚNIKIN – podzim 1919. Útok proti Děnikinovi neprobíhá úspěšně. „Ocelový kruh“ kolem Mamontova (Mamontovův nájezd) se zcela zjevně hroutí. Děnikin dobývá Kursk. Děnikin se blíží k Orlu. Trockij je povolán z Jižního frontu k účasti na schůzi Ústředního výboru. Ústřední výbor hodnotí situaci jako alarmující a rozhodne se poslat nové vojenské vůdce na Jižní front. Nechává Trockého odstoupit. Noví vojenští vůdci nepožadují „žádný zásah“ Trockého v záležitostech Jižního frontu. Operace na Jižním frontu pokračuje až po zajetí našich vojáků v Rostově na Donu a Oděse bez Trockého.

„Ať někdo zkusí tyto skutečnosti vyvrátit“

(Stalin, Collected Works, Vol. 6, pp. 350-352)(Stalin, Sebrané spisy, roč. 6, s. 350-352)

[8] Kniha Harpala Brara Perestrojka – naprostý kolaps revizionismu vyšla v nakladatelství Orego v roce 2003

[9] Lord Beaverbrook (vl. jm. Max Aitken) – anglo-kanadský vlivný tiskový magnát ovládající britská média. Byl vlastníkem novin Daily Express, London Evening Standard a Sunday Express. Ve své politické kariéře zastával ministerské posty v britské vládě v průběhu obou světových válek.

[10] Knihu Perestrojka - naprostý kolaps revizionizmu vydalo v roce 2002 nakladatelství Orego

[11] Harpal Brar napsal svou knihu Trockismus nebo leninismus v 90. letech

[12] Knihu Ludo Martens, Sovětský svaz a sametová kontrarevoluce vydalo v roce 1996 nakladatelství Orego

[13] ICL - Mezinárodní komunistická liga

[14] SWP (Socialist Workers Party je jedna z hlavních trockistických stran ve Velké Británii. Na světové úrovni je součástí Mezinárodní socialistické tendence, kde působí i česká obdoba SWP, Socialistická solidarita.

[15] Knihu Harpal Brar, Perestrojka, naprostý kolaps revizionismu vydalo v roce 2002 nakladatelství Orego

[16] Třetí tábor – známý také jako třetí tábor socialismu nebo třetí tábor trockismu, je tendence socialismu, která si klade za cíl oponovat jak kapitalismu tak i tomu, co nazývá stalinismus, tím, že podporuje organizovanou dělnickou třídu jako „třetí tábor“.

[17] Tony Cliff (vl. jm. Yigael Gluckstein) (1917 -2000): trockistický aktivista. Narodil se v židovské rodině v Palestině. V mládí nikdy nevstoupil do Komunistické strany Palestiny a roku 1947 se přestěhoval do Velké Británie. Zakládající člen Socialist Review Group, jež se změnila právě v SWP a jíž se nakonec stal v roce 1977 Cliff vůdcem.

[18] Paul Foot (1937-2006): investigativní novinář, politický aktivista, spisovatel a dlouholetý člen SWP. Byl vnukem Isaaca Foota, poslance sněmovny za Liberální stranu a synem Hugha Foota (posledního guvernéra Kypru a Jamajky) a jako lorda Caradona také britského velvyslance při OSN 1964-1970). Byl synovcem Michaela Foota, bývalého vůdce Labouristické strany.

[19] Thomas Gerard "Gerry" Healy (1913 - 1989) byl politický aktivista, spoluzakladatel Mezinárodního výboru Čtvrté internacionály a v letech 1950 – 1985 vůdce největšího trockistického hnutí ve Velké Británii. Jeho verze trockismu se stala známá jako Healyismus.

[20] Vanessa Redgrave a její bratr Corin založili v roce 1970 Workers Revolutionary Party (Dělnická revoluční strana). Vanessa Redgrave několikrát kandidovala jako členka strany do parlamentu, nikdy však neobdržela víc než několik set hlasů. V roce 1984 Vanessa Redgrave žalovala Boston Symphony Orchestra, když prohlašovala, že ji orchestr propustil ze zaměstnání kvůli její podpoře Organizace za osvobození Palestiny.