Ještě hanebnější a sprostší útoky na socialismus
To vše je však jen předehrou k brutálnímu odsouzení sovětského režimu, negaci sovětských úspěchů a všeho socialistického, ke zkreslení, ne-li vyložené falzifikaci sovětské historie. Poté, co je donucen k slovní podpoře socialismu a „demonstruje jeho pevné vítězství,“ jehož sovětský stát dosáhl během „deseti let bezprecedentních a největších úspěchů v dějinách,“ věnuje Trockij zbytek knihy jedovatému útoku na SSSR a jeho vedení. Bylo nám řečeno, navzdory všemu přiznání „bezpříkladných historických úspěchů“, že „sovětský stát ve všech svých vztazích je mnohem blíže k zaostalému kapitalismu, než ke komunismu“ (str. 22); že je tedy daleko od dosažení nižší fáze komunismu a že to, čeho Sovětský svaz dosáhl, byl „přípravný režim k přechodu od kapitalismu k socialismu.“ (str. 52); že tento režim zplodil a vyvolal rostoucí nerovnosti: „mzdové rozdíly v Sovětském svazu,“ tvrdil, „nesmí být menší, ale větší než v kapitalistických zemích“ (str. 228);a že průmysl je ovládán „korporací otrockých honáků“ (str. 229). Pro tento tranzitní režim s možností směřování k socialismu bylo naprosto nezbytné a nutné uskutečnění „druhé doplňující revoluce proti byrokratickému absolutismu“ (str. 272), protože „byrokracie může být odstraněna pouze za pomoci revoluční síly. A jako vždy bude o tolik méně obětí, čím odvážnější a rozhodnější bude útok“ (p. 271). Vzhledem k tomu, že sovětské vedení mělo drtivou podporu dělnické třídy a kolektivizovaného rolnictva, Trockého poukazy a zmínky o revoluční síle mohly znamenat buď jen teroristické činy vůči vedení bolševické strany, nebo vojenské spiknutí, či dokonce zahraniční intervenci v zájmu svržení bolševického režimu - popřípadě kombinací všech těchto prostředků.
To je přesně to, co měl Trockij na mysli a co se nám vyjasní nad stránkami této knihy.
Znovutrvání na zdiskreditované teorii „permanentní revoluce“
V potaz je třeba také vzít nevyvratitelné prohlášení, že postup směrem k socialismu závisí do určité míry na předchozím vítězství revoluce ve zbytku Evropy (str. 274) – jde o nevalné přepracování a nejnovější verzi Trockého permanentní beznaděje, která se maskuje jako teorie „permanentní revoluce“. To je případ, kdy se musí odpustit otázka, čeho má být vlastně dosaženo „doplňující revolucí proti byrokratickému absolutismu“ v případě, že je revoluce determinována, nucena jen nudně přežívat a v posledku upadnout do beznaděje kvůli nepřítomnosti „vítězné revoluce ve zbytku Evropy.“ ?!
Kromě toho kniha obsahuje záštiplné, nepřátelské a jedovaté pranýřování všech pokusů o zvyšování produktivity práce, jež je v podmínkách kapitalismu nedosažitelné. Trockij napadá veškeré mzdové rozdíly, platby za úkolovou práci, nadšení socialistického soutěžení – všechno jednoduše odsuzuje a označuje za „zdroj nespravedlnosti a útlaku. Nutnost pracovat se týká všech, výsady a „šťastný život“ jen pár vyvolených“ (str. 244-245). Odhlédne-li se od povšechné demagogie, udivuje naprostá neznalost, nemluvě o nepoctivosti: zdá se, že se jejímu autorovi nepodařilo zcela pochopit podstatu díla Kritika Gothajského programu – vypíchnout zásadní z tohoto Marxova pojednání o, mimo jiné, normách distribuce v nižší a vyšší fází komunismu. Na nižším stupni může distribuce fungovat pouze podle vzorce „Od každého podle jeho schopností, každému podle jeho práce“, vzorce, který neodstraňuje vady rozdělování ani nerovnost buržoazního práva“ (Lenin, Stát a revoluce).