Trockismus a československá kontrarevoluce
Když krajní revizionisté v Československu pod vedením netrpělivého Dubčeka, který odstartoval pomalé „reformy“ s cílem obnovit kapitalistickou ekonomiku a pluralitní buržoazní demokracii, zahájili tzv. Pražské jaro, eufemisticky prohlašovali, že jejich cílem bylo „osvobodit marxismus od stalinistických a byrokratických pokřivení“ a „formulovat humanistické poslání komunistického hnutí.“ Význam těchto zdánlivě atraktivních sloganů a hesel se stal až příliš zřejmý okolo roku 1989, tj. doby likvidace komunistických stran v Polsku a Maďarsku a rozebrání toho, co ještě zbylo ze socialistického plánovaného hospodářství v těchto zemích. V nich došlo k uvržení a propadu do kapitalismu a buržoazní demokracie, pod milost a nemilost imperialismu a jeho duchovní paže, Vatikánu. To bylo zřejmé. Dubček v dopise stranickému vedení snažně prosil o neodsuzování reforem v Polsku a Maďarsku.A tak jeho kolega Jiří Pelikán vyzýval „demokratické hnutí v západní Evropě k rozvíjení dialogu se Solidaritou v Polsku, s Demokratickým fórem v Maďarsku a s Chartou 77 v Československu ...“, tedy se silami kapitalistické restaurace. Tehdy v roce 1968, stejně jako následně v pozdních 80-tých letech a na začátku tohoto desetiletí[11] bylo lze už nalézt trockisty, jak věrni svému druhu stojí na straně kontrarevoluce.
Trockista Petr Uhl byl jedním z nejaktivnějších členů protikomunistické Charty 77. Dne 15. října 1988 podepsaly kapacity Charty 77 a dalších opozičních skupin Manifest Hnutí za občanské svobody, který mj. požadoval: „ekonomický a politický pluralismus,“ - uvolnění podnikání z „područí centralizované byrokracie“, „úplné znovunastolení soukromého podnikání v komerčním řemeslném průmyslu i malých a středních podnicích,“a „přirozenou integraci české ekonomiky s ekonomikou světovou, založenou na mezinárodní dělbě práce“- to je manifest k obnově kapitalismu a buržoazní demokracie. Zatímco deklaroval svůj souhlas s tímto manifestem sametové kontrarevoluce, Uhl nevyužil příhodný okamžik k připojení svého podpisu pod něj, byť ho kritizoval jako „liberálně demokratický“ a „totalitářský“. Závěr? Namísto jeho odsouzení a distancování se od něj manifest uvítal, protože v sobě obsahoval „požadavek dělnické kontroly ve velkých firmách,“ požadavek toho druhu, který se hojně vyskytuje v imperialistických zemích doprovázený humbukem o demokratických právech akcionářů.
Po úspěchu kontrarevoluce a uskutečnění výše uvedeného manifestu Uhl uvedl:
„Dalo by se diskutovat, do jaké míry byla Trockého teorie politické revoluce oprávněná. Myslím, že právě Československá realita je této teorii nejblíže.“
A dále dodává vysvětlení této „politické revoluce“ a složení této antikomunistické koalice: „tak dlouho lidé říkali, že jsou proti komunismu, stalinismu a byrokracii, až s tím každý souhlasil“ (Imprecor, č. 304, 1990, s. 26).
A dále: „Byli tam ti, kteří viděli v Chartě 77 krok směrem k politické revoluci – to jsem byl sám; jiní v ní viděli prostředek pro šíření slova Kristova. Byla to opravdová laboratoř tolerance.". (Imprecor, č. 300, 1990, s. 8).
Předseda belgické strany práce (PTB)soudruh Ludo Martens ve své knize SSSR a sametová kontrarevoluce[12], kterou doporučuji každému čtenáři toužícímu znát detailní popis těchto událostí, právem v tomto ohledu poznamenává:
„Za účelem svržení a zničení socialismu (ať už je to silný a energický socialismus nebo erodovaný a neduživý socialismus) se rozhodli všichni klerofašističtí reakční nacionalisté, agenti CIA a sociální demokraté táhnout za jeden provaz a netřeba říkat, že vykazují velkou „toleranci“ "k těm pseudosocialistům, kteří podpírají svou politickou agitaci opakovanými citacemi z Trockého o tzv. antibyrokratické politické revoluci, ze které se vyklubalo to, čím vždycky byla, totiž fakt, že nemůže být ničím jiným, než jen dalším výrazem, zabaleným do „levé“mnohomluvnosti, pro prosté obnovení kapitalismu. A tak Trockismus dospěl ke své „politické revoluci“ proti „stalinistické byrokracii“!
Belgický trockista Ernest Mandel takto pozdravil události ze dne 12. ledna 1990: „náhlý přístup stovek milionů mužů a žen z východních zemí do politického života.“ (Imprecor, č. 300, 1990, s. 8). Význam této nesmyslné nadsázky byl vyjasněn touž nadutou a nafoukanou trockistickou šlechtou pouhých deset měsíců později, dne 23. listopadu 1990: „Podle Petra Uhla pravděpodobně existuje jen několik set, nanejvýš pár tisíc militantů z Občanského fóra na regionální a místní úrovni.“
Dále: „studentské hnutí, které bylo do značné míry inspirováno událostmi z listopadu 1989, již neexistuje.“ (Imprecor, no. 319, 1990, s. 4).
V Československu se „přístup k politickému životu“, nad kterým se lyricky rozplýval Mandel, děl v době, kdy lidé následovali kontrarevoluční Občanské fórum pod vedením Václava Havla, notoricky známého agenta CIA. Takhle se například k této záležitosti vyjadřoval Pavel Pecháček, vedoucí české sekce CIA financovaného Rádia Svobodná Evropa:
„Vždy jsme hráli důležitou roli. Podle vůdce studentského odporu v Bratislavě zažehlo roznětku právě Rádio Svobodná Evropa. Vždycky jsme měli úzké kontakty s Havlem, Čarnogurským a Dienstbeirem, kteří jsou dnes členy nové vlády, ale kteří pro nás po léta pracovali jako nezávislí korespondenti.“
Jednalo se o lidi - Havly a Pecháčky - kdo „probudili masy k politickému životu“ v Československu. Protože Mandel moc dobře věděl, že Občanské fórum stálo za restaurací kapitalismu, že Václav Klaus, hlava Občanského fóra od října roku 1990 a jeden z hlavních poradců Havla, není pouhou gramofonovou deskou vyjadřující svůj obdiv k Miltonu Friedmanovi a Hayekovi - dvěma buržoazním ekonomům bezmezně obdivujícím Ronalda Reagana a Margaret Thatcherovou, bývalého prezidenta USA a bývalou ministerskou předsedkyni Británie, ale znal také Klausovu bezvýhradnou oddanost „tržní ekonomice“, řekl Mandel 21. března 1990 belgickým finančním novinám:
„Přechod ke zcela západnímu modelu je možný, ale to není případ zemí, jako je Sovětský svaz a Československo“ (De financieel Ekonomische Tijd, 21.3.90).
Když to všechno věděli, proč trockisté kráčeli spolu s Občanským fórem? Odpovědí je jejich vrozená nenávist k socialismu a komunismu. Tuto pravdu vyhrkl zabedněný Uhl, když vysvětloval, že jeho podpora Občanskému fóru a Havlovi byla motivována touhou zbavit se zbytků socialistického systému!
Po několika politických přemetech a duševních křečích si nakonec a nikoli nečekaně trockista Uhl urval ten pravý pašalík v novém buržoazním československém státě – místo ředitele Československé tiskové kanceláře. Do této funkce byl jmenován v únoru 1990 a šířil z ní propagandu o zázracích obnovení kapitalismu a „přístupu k politickému životu“ uvedeného do pohybu touto chcete-li „anti–byrokratickou revolucí“.
Od včerejšího žbrblání o dělnické kontrole měl dnes Uhl trochu potíže s informováním mas o tom, že československý stát nyní reprezentuje celou společnost:
„Je všeobecně zřejmé, že pokud závisíme na státu, podporujeme vládu, která není přesně ten případ. Samozřejmě musíme „respektovat“ vládu, ale pokud existuje konflikt, měl by být vznesen až do parlamentních výborů, aby ty rozhodly, protože parlament zastupuje stát více, než to činí vláda. Naším úkolem je šířit zprávy o československé společnosti do zahraničí, to je zájem československého státu, protože ten v tuto chvíli reprezentuje československou společnost.“ (Imprecor, no. 304, 1990, s. 27.).
Pokud tento blábol vůbec něco obnáší, pak jen nejhorší formu parlamentního kretenismu, kdy vyšlo najevo, že Federální shromáždění ČSFR a buržoazní československý stát jsou synonymem a od té doby podle tohoto trockistického imbecila stát zastupuje společnost a „naším úkolem je propagovat zprávy o československé společnosti v zahraničí.“!! To je začátek i konec a jediný význam tolik vytrubované trockistické „antibyrokratické politické revoluce.“ Nic nemůže být jasnější, než toto.