Belgický trockista Mandel a francouzský trockista Broué neuměle obhajují kontrarevoluci
Mandel, notoricky známý pro svůj antimarxismus a vulgární ekonomismus zastával po více než dvě desetiletí názor, že bez násilné kontrarevoluce nemůže být v socialistických zemích obnoven kapitalismus. Vycházeje z toho chybného předpokladu, hájil po celou dobu pluralitní demokracii (demokracie pro všechny). Vzhledem k tomu, že v souladu s jeho uvažováním žádné nebezpečí pro socialismus neexistovalo a skutečný nepřítel vězel v „byrokracii“, mohlo se prostřednictvím demokratického socialismu více stran dosáhnout demokratického charakteru. Ke konci roku 1989, pokud jde o kontrarevoluční hnutí v Temešváru, které vyústilo ve svržení a špinavou vraždu Ceaucesca a jeho manželky Eleny, předčil Mandel dokonce i prolhaná imperialistická média v pranýřování „ohavných stalinistických zločinů v Temešváru“ - zločinů, které nebyly nikdy spáchány. Štvavá čísla buržoazních médií o 70.000 až 100.000 mrtvých v Temešváru, o hrůzném kamenování a masových hrobech, se ukázala být zcela vyfabrikována. Uvedeno na pravou míru: z pouze 700 mrtvých, většinou z rukou armády, spíše než Securitate, byly vyrobeny zástupy odsunuté na vnitřní stránky novin.
S ohledem na kontrarevoluční hnutí v Německé demokratické republice Mandel prohlásil:
„Jsem nadšený z toho, co se děje v Berlíně. Antisocialistické hnutí je opravdu slabé.“ Vítaje tuto „revoluci“, - zvolal: „Všechno, v co Trockij vždy doufal, se nyní mohlo stát skutečností.“ (Dans Humo, 21. 12. 1989).
U trockistů a ostatně i v imperialistických kruzích je tomu tak, že zatímco jsou Gorbačov, Jelcin i Trockij považováni za revolucionáře, Stalin a bolševická strana, kterou vedl, jsou pro ně kontrarevolucionáři!
Stojí za to reprodukovat názory Mandela, považovaného za teoretika trockistické IV. internacionály, na kontrarevoluční program kapitalistické restaurace zosobněný Gorbačovovou perestrojkou. Během rozhovoru, který poskytl New Times, byl otázán:
„Není snad pravda, co prohlásil Michail Gorbačov, že přestavba je pravda a nová revoluce?“
Což na to Mandel neodpověděl: „Ano, to opravdu řekl s tím, že je to velmi pozitivní. Tuto tezi naše hnutí obhajovalo 55 let, a proto bylo označeno za kontrarevoluční. Jak v Sovětském svazu, tak i ve velké části mezinárodního komunistického hnutí, tak lépe pochopí, kde byli skuteční kontrarevolucionáři.“ (č. 38, 1990, francouzské vydání).
Opět, ve stejném již uvedeném belgickém finančním plátku, se Mandel vyjadřuje k této otázce v následujících termínech:
„Reformátor Jelcin představuje tendenci, která chce redukovat obrovský státní aparát. A tudíž kráčí v Trockého stopách.“ (21. března 1990).
Tato vřelá přijetí od trockisty Mandela, za něž mu srdečně děkujeme, jen plní naši práci – snadno odhalují Trockého antikomunismus a antibolševismus. A tu je Mandel naprosto pravdivý. Gorbačov, Jelcin a Trockij mají tutéž ideologickou a politickou fyziognomii – všichni stojí za restaurací kapitalismu.
Týž stejný opovrženíhodný Mandel předtím popsal arcireakčního monarchistu Sacharova jako jednoho z „radikálních a progresivních levičáků“ a buržoazní nacionalistickou litevskou politickou organizaci Sąjūdis zařadil mezi „radikální demokratická a nacionalistická lidová hnutí“! (Imprecor, č. 285, 3. dubna 1989).
Bez výjimky všichni trockisté všude podporovali kontrarevoluční duchovní děti CIA a Vatikánu, protežovali Solidaritu v Polsku a jásali nad svým převzetím moci - opět ve jménu Trockého „antibyrokratické politické revoluce.“
Francouzský trockista Broué, jenž byl již zmíněn pro svůj potlesk kontrarevolučním hnutím ve východní Evropě, která dva roky po zveřejnění jeho knihy Trockij (1988, pozn. překl.) vedla k restauraci kapitalistických režimů, správně Trockému přisuzoval následující verzi „politické revoluce.“
„Požadavky objevující se v těchto hnutích pracujících a mládeže jsou ty, které jsou definovány v programu politické revoluce“ a Trockij je načrtl takto: demokracie, svoboda pro strany, zničení byrokratického aparátu, „svobodné“ odbory, volební svoboda a právo kritiky, které by ukončilo protiprávní jednání v oblasti lidských práv, potrestání osob odpovědných za zločiny, vítězství práva na demokratický projev, práva shromažďovacího, práva demonstrovat stejně jako vznik svobodného a tudíž podnětného tisku“ (cit. dílo. str. 943).
Sofistikovaná obrana kontrarevoluce americké trockistické ICL[13]
Samozřejmě, že bezchybné a upřímné suplování Trockého „politické revoluce“ proti „stalinistické byrokracii“pány Mandelem a Brouém je velmi trapné Spartakistům z ICL, kteří budou vždy předkládat přikrášlenou verzi trockismu ve snaze získat pro něj jakous takous důvěryhodnost v očích pokrokových pracujících proto, aby mohli dál šířit kontrarevoluční trockismus a teorii permanentní beznaděje. Proto také vylítli vzteky proti Mandelově a Brouého prostému přijetí této jednoduché pravdy.
Jaká je vlastní pozice ICL? Přestože se může neobezřetnému nebo povrchnímu pozorovateli zdát, že brání výdobytky socialismu, socialistickou výstavbu a dělnický stát, není tomu tak. Oni jsou dva na nikoho v pomlouvání bývalých socialistických režimů, zejména režimu sovětského 1923-1953, který vždy veřejně odsuzovali jako „byrokratický“, jenž musí být svržen „politickou revolucí“. V nestřežených chvílích však upouštějí svou obvyklou masku a odhalují reakční podstatu své trockistické politické linie. Z článku napsaného v listopadu 1992 s jediným cílem – představit přikrášlenou verzi trockismu, pravda doslova vyzařuje ven. A to v těchto řádcích:
„Myšlenka, že »socialismus « by mohl být vybudován v jedné zemi (a navíc zaostalé), obklopené imperialistickými nepřáteli, je nacionalistickým překroucením marxismu.“
„Stalinovo dogma o »socialismu v jedné zemi« bylo ideologickou placentou politické kontrarevoluce, která PORAZILA leninský internacionalismus a přivedla k moci nacionalistickou byrokratickou kastu.“
Byla myšlenka socialismu v jedné zemi opravdu „nacionalistkou zvrhlostí marxismu“, byly to opravdu „Stalinovo dogma“ a „ideologická placenta politické kontrarevoluce“, které porazily leninský internacionalismus a přivedly k moci nacionalistickou byrokratickou kastu? Pokud je to, co Spartakisté říkají, pravda, může se jim nebo někomu jinému vyplatit úsilí po hájení zisků plynoucích z tohoto „nacionalistického pokroucení“? Spartakisté z ICL se musí takto tázat, aby si uvědomili, že prohráli celou svou hru, v níž na obranu socialismu vystoupili slovy a zároveň ho podkopali skutky. Jsou Spartakisté opravdu tak neznalí Leninových spisů a nejsou s to si uvědomit, že tato „nacionalistická zvrhlost“ socialismu v jedné zemi nebylo „Stalinovo dogma,“ ale Leninovo? Jemu a právě jemu náleží uznání (nebo znemožnění) za autorství tohoto „dogmatu“. Spartakisté by neměli být tak neznalí a prohlašovat se za leninisty, když si zároveň jako svého guru nárokují Trockého. Ať si pak přečtou Leninův článek z roku 1916 Vojenský program proletářské revoluce a jeho článek o spolupráci ze začátku roku 1923, stejně jako Trockého antileninskou a kontrarevoluční brožuru Nový kurs. A ať si přečtou následující řádky pořízené z Leninova vystoupení 20. listopadu 1922 na moskevském sovětu:
„Přiblížili jsme se samotnému jádru každodenních problémů, a to je obrovský úspěch. Socialismus již není záležitostí vzdálené budoucnosti, či abstraktním obrazem, nebo ikonou. Náš názor na ikony je stejný - velmi špatný. PŘINESLI JSME SOCIALISMUS DO KAŽDODENÍHO ŽIVOTA a musíme zde vidět, jak věci stojí. To je úkolem naší doby, úkolem naší epochy. Dovolte mi, abych na závěr vyjádřil přesvědčení, že složitý, jak tento úkol může být, nový, jaký může být v porovnání s naším předchozím úkolem a četný jako obtíže, jež s sebou nese, že bychom měli my všichni – ne ve dni, ALE BĚHEM NĚKOLIKA LET - všichni společně stůj co stůj splnit cokoli, aby se NEPOVSKÉ RUSKO STALO RUSKEM SOCIALISTICKÝM.“ (V.I. Lenin, Collected Works, Vol. 33, p. 443 – Emphasis added) (VI. Lenin, sebrané spisy, svazek 33, s. 443 -zvýraznění přidáno).
Pokud mají po tomto Spartakisté ještě odvahu hlásit se k svému přesvědčení, měli by obvinit Lenina z „dogmatu“, jež se pokusili hodit na Stalinův rukáv od košile;